středa 14. září 2016

Figurky , vinětky a diorámy - Kapitola 4 - část první / Figures, Vignettes and Dioramas - Chapter 4 - part one




!!!This post is in the Czech language only.
To translate you should use an integrated google
translator in this page. You can find it in the right column above!!!

Obsah zveřejněných i  připravovaných  dílů  seriálu najdete zde

Základ figurky, aneb věčná otázka - drát nebo manekýn?


   Hezký den všem. V první části této  kapitoly  shrnu své zkušenosti s oběma metodami a zároveň tato část poslouží jako  letmé seznámení s mým vývojem coby sochaře miniaturních figurek. Přeci jen, když už mám tu drzost psát tento seriál, je na místě trochu blíže vám představit svou práci, respektive vývoj mých 'dovedností' v průběhu minulých dvou desetiletí.

    V dalších dvou částech se pak dostaneme k samotným návodům a postupům.

   Mé zkušenosti

   Věčné dilema a k mému překvapení také častý námět vyostřených diskuzí na různých fórech. Použití drátové kostry pokryté vrstvou modelovacího tmelu (Green stuff, Magic sculp nebo jiného epoxidového tmelu) vs. použití manekýna  (což je většinou nahá,  anatomicky více či méně věrně vymodelovaná figurka  rozdělená na díly, které se slepují nebo jinak kompletují v kloubech a je tak možné dosáhnout téměř neomezených možností, pokud jde o pózy a pohyb postavy). Něco o komerčně dostupných manekýnech si můžete přečíst v Lopeeho článku zde

   Já sám jsem byl  ve svém začátku omezen pouze na drátovou kostru. Manekýni v té době, kdy jsem začínal (cca 1988) v naší zemi nebyli k dispozici, i když jsem jednou jednoho dokonce viděl (u mého známého-figurkáře), ale nikdy se mi žádného nepodařilo sehnat a tak jsem vesele modeloval z drátů a velmi pomalu se propracovával k postavám, které až v průběhu času získávaly alespoň přibližné (správné) anatomické proporce.  Moje figurky byly ze začátku dost špatné po všech stránkách, ale nejvíce to bylo vidět právě na postojích, respektive na  anatomických aspektech postoje figur.  Na následující fotografii můžete vidět  figurku rytíře vymodelovanou v období mezi lety 1993-94 – přesně to už nevím. Nejsou to úplné začátky, v té době už jsem mnoho let  modeloval, takže figurka už je o něco lepší, než ty úplně první kousky, ale pořád je na ní hodně vidět nedostatečnost mé tehdejší znalosti anatomie. Tato figurka je samozřejmě vyrobena s pomocí drátové kostry a je z moduritu (dávného a ve své době jediného předchůdce polymerových hmot, který se dal u nás sehnat). Na fotografii však není původní master, ale patinovaný cínový odlitek (meč je odlomen a navždy -obávám se- ztracen).




   Modurit byla prokletá hmota, alespoň pro mne. Nikdy jsem jí nepřišel na chuť a nenaučil jsem se s ní správně pracovat. Vícekrát vařená nebo pečená figurka praskala, zkoušel jsem různé postupy, nakonec jsem se sice naučil vytvrzovat opatrně a tak, aby model nepraskal, opravdu dobře jsem se ale s touto hmotou pracovat nenaučil. Drátová kostra vyžaduje zpevnění základní vrstvou pevnějšího materiálu a to mi umožnilo teprve použití epoxidových tmelů. 

   Materiál ale samozřejmě nebyl hlavním problémem mých tehdejších výtvorů. Pominu-li absenci jemnosti a preciznosti v přístupu ke skulptingu, musím se přiznat, že jsem se vždycky do všeho hrnul na rychlo, bez rozmyslu a přišlo mi tehdy, že zaobírat se nějakou vědou o lidském těle je přeci zbytečné. Vždyť vím, jak lidé vypadají, tak proč se zdržovat… Tento nerozumný názor jsem naštěstí poměrně záhy zkorigoval. Pamatuji si, že to bylo ve chvíli, kdy jsem poprvé viděl zahraniční figurky. A hned ty z nejlepších. Byla to dioráma bitvy u Agincourtu od Italské společnosti Pegaso. Tuto bitevní scénu modeloval i maloval sám zakladatel a majitel  firmy, pan Luca Marchetti, špičkový sochař i malíř figurek.


   Ty figurky mě tenkrát naprosto okouzlily. Nad nimi jsem pochopil, že je přede mnou dlouhá cesta, a že  pokud se mám dostat dál, bude třeba, krom ohromného množství práce, také spousta znalostí, a mimo jiné právě těch anatomických.

   První  epoxidový tmel, ke kterému jsem se v životě dostal a který jsem kdy použil, byl polské výroby, a bylo to asi tak v době, kdy jsem poznal produkci zahraničních firem v čele s Agincourtem pana Marchettiho. Nepamatuji si značku toho tmelu, jen si vybavuji,  že to bylo bílé balení připomínající malou tabulku čokolády. Přesně stejný obal. Tmel byl černo šedý (ve výsledku tmavě šedý) a oproti speciálním tmelům, jako je Magic Sculp nebo  Milliput za moc nestál. Ani na drátkovou kostru se nenanášel nijak úžasně. V porovnání s moduritem to byl ale posun olbřímých rozměrů a důsledkem byl téměř okamžitý nárůst kvality mé práce. Neznamená to, že by mé figurky z té doby už byly dobré, ale vyznačovaly se  rozhodně vyšší kvalitou oproti mým moduritovým kreacím, což bylo přímým důsledkem možnosti pokrývat drátěnou kostru epoxidovým tmelem. Samozřejmě že tam sehrála svou roli i modelovatelnost a ostatní vlastnosti tmelu. Navíc jsem se v té době opravdu začal zajímat o anatomii, což se samozřejmě také (prozatím lehce) projevilo na výsledcích, jakkoli nebyly zdaleka dokonalé. Na následující fotografii vidíte husitského válečníka z tohoto období vytvořeného právě z onoho polského materiálu. První fotografie ukazuje torzo masteru, druhá pak skoro kompletní cínový odlitek natřený základovkou. Chybí jen cep na konci násady.




    Velmi brzy jsem pak sehnal svůj první Milliput, který znovu posunul kvalitu o něco nahoru. Na fotce je torzo jedné z figurek diorámky bitvy u Sudoměře a na další (opět skoro kompletní) odlitek téže figurky (chybí ostruhy a peří na přilbě).





   Vždycky jsem toužil dělat velké diorámy, a scéna z bitvy u Sudoměře s devíti figurkami byla první mou rozsáhlejší prací, byť kvalitativně pořád ještě hodně nízko. Využil jsem v ní husitské figurky z polského tmelu, a dodělal k nim rytíře právě z Milliputu Standard (Yellow Grey).  Na archivní a ne moc kvalitní fotografii je zachycena tato dioráma v cínu, natřená základní barvou.




   Milliput byl výrazně lepší, než ona polská hmota, a na drátky se nanášel mnohem lépe. Nějakou chvíli jsem se ještě snažil základní kostru modelovat z té polské hmoty a teprve potom nanášet Milliput (ten se už sice sehnat dal, ale komplikovaně a trvalo to dlouho), nakonec jsem ale kompletně skulptil už jen z Milliputu.

    Tohle byl opravdový začátek mé cesty. Tehdy jsem si uvědomil, že se můžu opravdu zlepšovat a růst, že nejsem odsouzený stát na místě, že můžu posouvat tu laťku výš a cizelovat své předpoklady. Pořád jsem měl dost soudnosti, abych věděl, že moje figurky mají obrovské rezervy, ale taky jsem byl sám ze sebe celkem nadšený. Ta cesta byla přede mnou a já po ní kráčel bez ohledu na pochybovače a odrazovače.


   Začátky mého Ceysového  období  v časech, kdy jsem přešel na technický tmel Ceys dřevo, dobře dokumentuje následující fotografie z mého ‚archivu zbytků‘.




   Ceys dřevo nebyl tak dobrý, jako Milliput, ale na rozdíl od něj se dal bez problému sehnat kdykoli. Na drátkovou kostru se dal nanášet bez problémů, ale měl velmi krátkou dobu zpracovatelnosti, asi 20 - 25 minut. Přesto jsem si na něj zvykl a dokázal jsem jej využít na hranici jeho možností. Můj skytský válečník (jedna z následujících fotografií), který představoval ve své době vrchol mých schopností, byl vytvořen právě z Ceysu.

   Na následujících fotografiích už můžete vidět (rozpracované a nikdy nedokončené) figurky z mého Ceysového období, kdy jsem pořád ještě měl velké rezervy v mnoha oblastech skulptingu (rezervy mám, ostatně, dodnes), ale pokrok je v porovnání s první fotografií cínové figurky rytíře  již dobře znát. I tyto figurky byly vytvářeny za pomocí drátěné kostry a tmelu Ceys.





   Hodně velký pokrok jsem udělal v období, kdy jsem pracoval pro společnost Aitna. Bylo to v době, kdy byl můj osobní  i pracovní život rozbitý na kousky, což bohužel poznamenalo a nakonec i ukončilo moje angažmá u této společnosti, nicméně i přes to šlo o velké období růstu, v jehož průběhu jsem se soustavně učil a zlepšoval. Právě tehdy jsem dostal radu od pana Marchettiho zmíněnou v první kapitole. Samoizřejmě tu o napodování mistrovských děl. I díky ní jsem se posunul o velký kus dopředu.

   Na následujícím obrázku můžete  vidět jednu z mých tehdejších figurek. I zde jde o figurku, jejíž základ je vytvořený za pomoci drátěné kostry, základ je modelovaný z Ceysu - dřevo, také některé části figurky, na většinu jsem použil Millipiut Superfine White. Je to jedna z mála figurek, které jsem dělal z bílého tmelu, který mi k srdci nikdy moc nepřirostl.




   Figurka skytského válečníka,  kterou vidíte na dalším obrázku,  je  jednou z posledních figurek (i když ne úplně poslední), kterou jsem skulptil za pomocí drátěné kostry a také jednou z těch figurek, které jsem modeloval z technického tmelu Ceys Dřevo. Vytvořil jsem ji v době, kdy jsem spolupracoval se studiem Grey Wolf, které už dnes neexistuje.




   Asi tak zhruba ve stejné době jsem spatřila světlo světa i vinětka bitvy u Wogastisburku.




Tyto figurky jsou jedny z mála, které jsem i namaloval. Malování mi nikdy moc nešlo, tohle je, pokud jde o painting figurek, vůbec má nejlepší práce. A pokud jde o základ, i tyto figurky jsou ještě z těch posledních vytvářených z drátěných koster.

   Znovu jsem se k drátům vrátil až v poslední době, a to především z důvodů měřítka. Při práci na vinětce  After the Battle...




 ... jsem se poprvé vrhnul na 32mm figurky, a  protože jsem nevlastnil žádné manekýny v této velikosti (ani nevím, zda se takoví dají sehnat), nezbylo mi než použít drátěnou kostru. No a poslední drátovou zkušenost si prožívám právě teď, jednak v projektu Pieta, kde vznikly základy figurek právě z drátu...




... a také u příprav na příští díl, kdy si ukážeme postupnou tvorbu drátového základu figurky na větší velikosti (figurka vysoká cca 10cm)

   Už v době, kdy jsem se jakžtakž naučil vytvářet slušné postoje s pomocí drátových koster, jsem toužil po manekýnech. Jsem celkem líný člověk a kdykoli to nějak jde, tak se snažím  práci si ulehčit. A práce s drátovou kostrou chce svůj čas a velkou pozornost ke všem anatomickým aspektům. Takže jsem prostě chtěl vyzkoušet manekýna.  Nelíbila se mi ale představa, že bych si manekýny někde kupoval. Jistá forma hrdosti ve mně se tomu pomyšlení tvrdě bránila. A tak jsem se rozhodl, že když manekýn, tak vlastní výroby.  Když už si chci říkat skulptor, tak všechny aspekty figurky budou mým dílem. Ano, i takhle může vypadat projev ega :).

   Proto jsem začal tvořit  vlastního manekýna. Už při práci jsem si uvědomil, že komerčně dostupní manekýni mají  jeden  nedostatek. Většina z nich (pravda, jsou výjimky, jak už dnes vím) neumožňuje realistický pohyb ramene při zvednutí ruky. Pletenec horní končetiny totiž připojuje paži k trupu  jen jedinou kostí, a to je kost klíční (ta je spojená s lopatkou, jejíž součástí je i jamka ramenního kloubu). Paži k trupu váže především  mohutná soustava svalů upevněná na hrudním koši, klíční kosti a lopatce (samotná lopatka ale není přímo spojena s trupem žádným kloubem, pouze svaly). Díky tomu se při zvednutí ruky nahoru velmi vysoko zvedne i ramenní kloub., což dokumentuje další foto figurky vytvořené ale ještě z drátěné kostry. Jedná se o figurku galského válečníka, která byla rozpracována už dávno, nikdy jsem ji ale nedokončil (takových figurek mám spoustu).





   Také jsem nechtěl řešit trup v několika kusech (pánevní část a hrudní koš spojené třeba drátkem – páteří). Chtěl jsem mít prostě jeden kus, ale variabilní, abych mohl dělat těla otočená, skloněná, atd.

   Proto jsem hledal způsob, jak by můj manekýn mohl zvednout rameno, stejně jako to dokáže reálná postava. Na nic jsem ale nepřišel, proto rameno je jedna z částí, kterou můj manekýn neřeší, nebo lépe řečeno, řeší ho až posléze, v postprodukci, dalo by se říct. Pokud jde o  trup, vyřešil jsem celý problém tak uspokojivě, že jsem až do dnešního dne nenašel jediný důvod pro použití jiného systému (detailně vše vysvětlím ve třetí části této kapitoly). Můj skeletální systém dokonce používají i někteří  kamarádi, pro které jsem vyrobil formy.




   Tento manekýn je opravdu jen základ, mnohdy jej zásadně upravuji, takže z původního tvaru nezůstane skoro nic. Například jedna z mých posledních prací,  následující figurka nymfy, která je kopií sochy ze zámku  Lednice (více fotografií naleznete zde), je vytvořena ze stejného mužského manekýna, jakého vidíte na předchozím obrázku.




   Prostě výhodou manekýnů, které si uděláte sami a jsou ze stejného materiálu, jako je ten, s nímž modelujete vše ostatní, je (mimo jiné) stoprocentní a bezproblémová možnost jakýchkoli úprav. Žádné dráty, na které můžete narazit u úpravy drátové kostry (pokud je úprava  potřebná, jako třeba na mé verzi Piety).

   Co je tedy lepší? Obě možnosti mají své výhody. Manekýn zrychluje práci, a pokud je opravdu dobrý, zajistí vám správné proporce postavy, což je obzvláště u začátečníků velmi cenné. I práce s manekýnem chce ale určité znalosti pohybové dynamiky. Drátěná kostra je sice náročnější na čas i provedení, na druhé straně vám však  dává absolutní volnost, a obzvláště u komplikovaných projektů, jako je třeba naše Pieta, je určitě lepší použít právě drát.

   Čili verdikt zní - nezavrhujte ani jednu z možností. Jak už jsem vám radil v jiné souvislosti v minulé kapitole - buďte flexibilní.

   První část čtvrté kapitoly máme za sebou a já vás zvu na zítřejší pátý díl Piety, který bude zároveň prvním dílem polymerového skulptingu. A máte se na co těšit, protože se nám sousoší pěkně začíná rýsovat.

    Hezký den všem a ahoj zítra.


        Cheers Borek


   Příště , ve druhé části, se  podíváme trochu blíž na postup práce s drátěnou kostrou, při čemž se budeme lehce otírat o již několikrát zmíněnou anatomii. Možná že ne jen lehce. No a v přespříští (třetí)) části  této  kapitoly si probereme, jak si vytvořit svůj vlastní systém  manekýnů a jak s nimi pracovat.

2 komentáře:

  1. Ahoj, manekýni skřetů (28 mm) se sehnat dají. Ale nejsem si ani trochu jistý jejich kvalitou. Rozhodně je to ale asi lepší, než drátem do oka :-). Tenhle výraz používám záměrně, když je to ta druhá možnost. Zvláště u rukou je to dobrá věc. Na manekýnech se mi také líbí i to, že vedle představy o anatomii dají představu o objemu. Tedy že se musí pracovat ve třech rozměrech. Tohle mi docela trvalo, než jsem na to přišel. Žádné perspektivní zkrácení jako u kreslení. A jednoznačně ulehčují a urychlují práci, jak jsi psal. Takže já se hlásím do tábora manekýňáků. Je mi také jedno, jestli jsem ho dělal já, nebo někdo jiný. Prostě se mi nebude eklovat, pokud ty své někdy uvolníš do oběhu. Zájem určitě bude.

    OdpovědětVymazat
  2. :). To by bylo komplikovaný, je pouštět do oběhu, oni vyžadují jistou postprodukci, která se s odlitky dělat nedá. Jinak souhlas a dík za koment :)

    OdpovědětVymazat