Ahoj všichni
Stejně jako
pravděpodobně mnoho z vás i já jsem nyní nucen sedět doma.
Sociální distanc je silnou zbraní proti šíření viru, a tak i
já jsem zcela vyloučil jakýkoli kontakt s okolím, mimo
nejnutnějších důvodů. Krom několika povinností jsem nyní bez
práce. Využívám tak čas k dokončení kdysi rozpracovaných a
nedokončených figurkových projektů.
Přemýšlel jsem ale, jak bych se mohl jinak zabavit a zároveň i
vám přinést nějaký zajímavý karanténní projekt, který by
jste mohli sledovat a trochu se odreagovat od tíživé situace
okolního světa.
Kdysi jsem začal
pracovat na diorámě bitvy u Clontarfu, ale bohužel u sebe nyní
nemám ani rozpracované figurky, ani shromážděné podklady. Proto
jsem se rozhodl začít úplně nový projekt. Chci vám přinést
zajímavý a rozsáhlý WIP seriál na denní bázi, v němž můžete
detailně sledovat vývoj skulptingu velké diorámy. Jak velké, to
se uvidí. Budu dělat postupně figurky jednu za druhou a každý
den nebo obden vám přinesu update probíhající práce. A uvidíme,
kam dojdeme :).
Jak už jste si
všimli v úvodním obrázku, vybral jsem si velmi zvláštní a
výjimečný střet z období stoleté války. Již dlouho jsem chtěl
vytvořit nějakou diorámu ze středověku a teď je, zdá se,
příležitost.
Souboj třiceti – trocha historie
The Combat of the
Thirty, neboli "Boj třicíti" je vojenský střet z dob války o Bretaňské dědictví. V
roce 1341 zemřel Bretaňský vévoda John III. a ve své poslední
vůli určil jako svého nástupce Johna IV. de Montfort.
Velkou podporu
šlechty měl ale Karel z Blois, který měl nárok na Bretaňské
dědictví z titulu manželství s Joan of Penthièvre (dcerou Guye,
mladšího bratra Johna III)
Mezi oběma stranami
se strhla dlouhá občanská válka trvající téměř čtvrt
století, která se dějinně stala součástí stoleté války.
Charlese de Blois podporovali Francouzi (na jeho straně bojoval i
slavný Francouzský konetábl Bertrand du Guesclin), Montfort měl
zase podporu Angličanů. Válka o Bretaňské dědictví si vyžádala
mnoho životů a skončila až v roce 1364, kdy Charles de Blois
zahynul v bitvě u Auray a vládcem Bretaně se stal John V., syn
Johna IV. de Montford.
Válka o Bretaňské
dědictví byla dlouhá a plná velkých a zajímavých epizod. Boj
třiceti je však opravdu výjimečnou a dramatickou kapitolou, která
se vymyká svým průběhem jiným střetům stoleté války.
Nevedl se totiž jako obyčejná bitva, ale proběhl spíše ve stylu
tvrdého turnaje (tournoi), v němž se dvě stejně početné
skupiny vybraných válečníků spolu utkají v boji, který je
stejně tvrdý a nelítostný jako opravdová bitva. Takové tvrdé
turnaje byly obvyklé v průběhu 12. a 13. století, ovšem jako
zábava a součást turnajů. V tomto případě však byl tento
způsob boje zvolen pro bojový střet v reálné válce. I když na
samotnou válku neměl boj třiceti žádný vliv, dočkal se poměrně
zásadní proslulosti. Vymykal se způsobům vedení války, které
byly obvyklé v té době. Gentlemanská dohoda o boji dvou stejně
početných skupin byla vnímána jako vrchol kurtoazie - rytířské
ctnosti, a to v době, kdy na bojištích začala převažovat
strategie a kdy bitvy často končily rozsáhlými masakry (viz třeba
bitva u Kresčaku, která se odehrála 5 let před „Bojem
třicíti“).
V době, kdy proběhl
tento zvláštní střet, byly obě strany sporu o Bretaňské
dědictví vedeny ženami. Joan of Penthièvre zastupovala svého
muže Charles de Blois, který byl od roku 1347 vězněn v Tower Of
London. Zájmy jejich protivníků, rodiny Montfortů, zase
chránila Joanna of Flanders, jejíž manžel John z Montfortu zemřel
jen několik let po vypuknutí války, v roce 1345. I proto se
konfliktu začalo přezdívat „Válka dvou Johanek“.
Předehra
V roce 1351
probíhalo relativní příměří. Opevněné město Ploermel,
ležící na jihojihovýchodě Bretaně, ovládala v té době rodina
Montfortů. Veltelem města byl Anglický rytíř, jehož jméno bylo
Benborough nebo Bramborough. Podle jistých indicií se zdá, že
Bemborough příměří příliš nerespektoval. Nájezdy jeho oddílů
pustošily především okolí hradu Josselin, který se nacházel
asi 10 kilometrů západně od Ploermelu.
Sir Robert de
Baumenoir, který byl kapitánem či hejtmanem hradu Josselin, se
rozhodl Bemboroughovi zabránit v dalších výpadech a proto
shromáždil všechny své muže a vyrazil k Ploermelu. Obléhat
opevněné město a hrad se však zdálo být nereálné, a tak
Baumenoir nabídl Anglickému rytíři boj v turnajovém stylu. Mělo
se utkat několik rytířů v joustu, tedy v klasickém turnajovém
klání. Benbourogh to odmítl a sám navrhl, aby z každé strany
bylo vybráno 30 nejlepších bojovníků a ti aby proti sobě
stanuly ve stylu tvrdého turnaje (tournoi). Tedy jakési simulované
bitvy s omezeným počtem bojovníků.
Baumenoir přijal
Angličanův návrh a za 4 dny se skutečně sešly oddíly obou
rytířů asi na půli cesty mezi oběma opevněními. Místu se
dodnes říká Mi-Voie (půlcestí - Midway Oak ). Vybraní muži se
ozbrojili zbraněmi, mezi nimiž nechyběly žádné ze zbraní
obvyklých v té době: meče, dýky, sekery, kopí i sudlice a shromáždili se na volném prostranství. Ostatní muži
doprovázející vybrané bijce ustoupili, aby měli válečníci
prostor pro svůj střet. Muži z doprovodů dostali jasný příkaz
nevměšovat se do boje. Za neuposlechnutí hrozila smrt. Obě
skupiny válečníků pak vyjednali podmínky boje, načež se obě
skupiny oddělili a připravili se na bitvu.
Boj
třicíti
1. fáze
Na znamení se na
sebe obě skupiny válečníků vrhly. První střet se záhy rozpadl
na zmatený boj menších skupinek, boj muže proti muži, v němž
byl na francouzské straně těžce zraněn sir Jehan Rouselet a
panoš Geffroy Mellon (Zdá se, že sir Rouselet nakonec zraněním
podlehl). Na straně Francouzů byly i další nepříjemné ztráty.
Sir Even de Charruel, Sir Caro de Bódegat a panoš Tristan de
Pestivien, byli zraněni a zajati. V této fázi boje tedy
francouzská strana ztratila 5 mužů. Boj to byl nejspíš urputný
a vyčerpávající, protože byl po nějaké době přerušen, což
je nejspíše okolnost, o níž se zmiňuje i Froissart. Muži
přerušili boj s tím, že kdo první vstane, vyzve protivníky k
opětovnému boji. V přestávce Beaumanoir jednoho z panošů
bojujících po jeho boku pasoval na rytíře (byl to Geoffroy
de la Roche), čímž
jistě povzbudil nejen jeho morálku, ale i bojového ducha
ostatních, kteří také mohli doufat v pasování po boji, pokud si
povedou chrabře a statečně.
Melee - boj muže proti muži, rytina z 19. stol.
2. Fáze
Po odpočinku, při
němž se bojovníci osvěžili i vínem, které jim bylo přineseno,
se opět rozhořel tuhý boj. Během něj se podle dochovaných
střípků informací střetl Anglický velitel Bemborough s panošem
Alainem de Keranrais, jehož kopí zajelo mezi angličanovu lebku a
přilbu. Není jasné, jestli byl Bemborough zraněn, ale dá se to
předpokládat. Angličan prý padl k zemi, hned se ale znovu pokusil
vstát, zatímco jeho válečníci se vztekle vrhli na Alaina de
Keranrais. Když se Bemboroughovi podařilo vstát a hledal svého
soka, ocitl se tváří v tvář jinému francouzskému rytíři,
siru Geoffroymu du Boys. Ten na něj zaútočil svou sekerou a
Bemborougha zabil. Podle jiné pověsti byl Bemborough zabit jedím z
bratrů z rodu de Tinténiac (v bitvě bojovali dva bratři ze tří,
Jean a Alain)
Smrt anglického
velitele byla zřejmě pro obě strany jistým šokem, takže boj byl
na chvíli přerušen.
Alain de Kernarais a Geoffroy du Boys zabíjí Roberta of Bemborough - rytina z 19 stol.
3. Fáze
Protože v ujednání
nebyla podmínka, že by smrt jednoho z velitelů automaticky
znamenala vítězství, boj po několika okamžicích znovu
pokračoval. Velení Angličanů se zřejmě spontánně chopil
Německý dobrodruh Crokart, který měl u mužů jistě respekt jako
zkušený bijec a válečník. Ten okamžitě změnil taktiku a
uspořádal své muže do jedné semknuté linie (pravděpodobně o
dvou řadách). Do té doby boj probíhal chaoticky, muž proti muži,
zatímco nyní angličané tvořili pevnou zeď, o níž se rozbíjely
útoky Francouzů. Několik z nich bylo zraněno.
Při tomto boji
utržil několik šrámů i samotný francouzský kapitán
Beaumenoir. Asi do této chvíle je možné umístit jeho slavné
zvolání „Ach, mám žízeň! Ach, mám strašnou žízeň!“,
stejně jako památnou du Boysovu odpověď „Pij svou krev,
Beumanoire, žízeň tě přejde!“, kterou se snažil rytíř
podpořit svého spolubojovníka a velitele na duchu. Pokud se tyto
památné věty opravdu ozvaly, je pravděpodobné, že to bylo právě
v tuto chvíli.
Povzbuzen a trochu
zahanben, rozkázal Beaumanoir zaútočit na anglickou linii ze předu
i ze stran, a sám se postavil do čela útoku. Patrně se snažil
nepřítele obklíčit, což bylo (vzhledem k anglickému přečíslení)
jistě odvážné a také riskantní. Risk však vyšel. Divoký útok
dokázal rozvrátit řadu nepřátel. V této fázi se podařilo
částečně rozbít linii Angličanů, kteří v této brutální
bitce přišli pravděpodobně o 4 válečníky (dva Angličany,
jednoho Němce a bretaňského rytíře z Ardaine)
Sir Geoffroy du Boys Povzbuzuje kapitána Jeana de Beaumanoir - rytina z 19 stol.
4. fáze
Zatímco Crokart, německý velitel Angličanů, se snažil zabránit rozbití linie
tak, že se pokusil ustoupit a obě strany linie ohnout do týla tak,
aby se spojily(snad chtěl vytvořit kruh, bránit se v něm a
znemožnit Francouzům napadnout uskupení zezadu), jeden z
Francouzů se rozběhl pryč z bojiště. Ostatní jej zřejmě
považovali za zběha. Podle tradice to byl Panoš Guillaume de
Montauban, který z boje neutíkal, ale nasedl na svého koně a
tryskem zamířil k anglickému oddílu. Na koni se mu lehce
podařilo rozrazit semknutý obranný kruh Angličanů a zase z něj
vyjet ven. Vzhledem k malému počtu bojovníků bylo toto porušení
linie pro Angličany fatální. Možná až deset válečníků bylo
sraženo k zemi Montaubanovým útokem, a především jeho koněm.
Toho využil Beaumanoir se svými muži a vzniklým otvorem ve
formaci se jim podařilo proniknout mezi nepřátele, využít zmatku
a chaosu mezi Angličany a porazit je. Minimálně čtyři nebo pět
mužů na Anglické straně bylo v tomto finálním boji zabito,
ostatní byli zajati.
Finále souboje třiceti na obraze z roku 1856
Podle Froissarta bylo už od začátku bitvy na koni 5 rytířů na
francouzské straně. To se ale zdá být nepravděpodobné. Spíše
jde o snahu buď Froissarta, nebo někoho z pamětníků či
účastníků bitvy ospravedlnit Montaubanův útok na koni. Pokud
by od začátku bylo v bitvě několik jezdců, znamenalo by to, že
možnost bojovat koňmo byla přímo domluvena. V takovém případě
by rytířův jezdecký útok neměl jistou pachuť podvodu. Faktem
ale je, že se nedochovalo prokázané přesné znění podmínek
boje. Existuje záznam, že:
„Podmínky boje
byly podmínky „boje podle přání“, to znamená, že každý z
šedesáti šampionů mohl svobodně bojovat, jak mu libo, ať už
pěšky nebo na koni, se zbraněmi, které si vybral, a neměl žádnou
jinou povinnost než v tomto boji dodržovat pravidla rytířské
loajality.“ 1
Je tedy opravdu
možné, že bylo předem vyhlášeno, že rytíři mohou bojovat
pěšky nebo koňmo, podle vlastního uvážení, ale všichni si
vybrali pěší boj. V případě takového domluveného střetu se
to zdá být logičtější, koně v bitevní vřavě by ohrožovali
některé raněné spolubojovníky, a pěší boj se tak jevil více
smysluplný – dával oběma stranám větší kontrolu. Navíc
právě z hlediska rytířské kurtoazie se zdá nepravděpodobné,
že by na koni zůstali jen někteří rytíři na francouzské
straně – mohlo by to být vnímáno jako porušení pravidel
rytířských ctnosti, když všichni na anglické straně sesedli.
Takže i pokud původní dohoda připouštěla boj na koni,
Montaubanovo rozhodnutí využít koně až v průběhu střetnutí
bylo z morálního hlediska minimálně sporné.
Následky
Tak nebo tak, bitva
skončila vítězstvím francouzsko-bretaňské strany. Francouzi
přišli o 3 muže, zatímco na straně Angličanů bylo asi dvanáct
mrtvých. Beaumenoir se však k zajatcům zachoval rytířsky, zcela
v duchu celého příběhu. Odvezl je na hrad Josselin, po zotavení
ze svých zranění však byli všichni propuštěni za (na tehdejší
dobu) neobvykle nízké výkupné.
Ačkoli tato
vojenská srážka neměla žádnou strategickou hodnotu ani žádný
vliv na vývoj celého konfliktu, dodnes zůstává neobvyklou a
zajímavou událostí, která připomíná nejlepší ideály
rytířské kurtoazie (snad až na sporný koňský útok v závěru
střetnutí).
Dioráma
Tolik tedy k
historické události. Podklady pro scénu již mám kompletní. V
průběhu několika dalších dní dokončím první kompozici
budoucí diorámy. Nebudu jako předlohu využívat romantický
obraz, který vidíte v záhlaví mého příspěvku a u textu popisující 4. fázi bitvy ( autorem je
malíř Octave Penguilly L'Haridon, obraz byl namalován v roce 1856)
Vytvořil jsem vlastní kompozici. Dioráma ztvární třetí fázi
boje, a to konkrétně chvíli, kdy Francouzi pod Beaumenoirovým
vedením poprvé proráží linii Angličanů.
Zatím se tedy
loučím, dávejte na sebe pozor, zůstaňte zdraví, a za pár dnů
se tu znovu sejdeme u prvního WIP.
Cheers Borek
Citace
1
Citace z článku - Les chevaliers Bretons du Combat des Trente
Zdroje
Tištěné
zdroje
Jiří Kovařík
– Souboj Třiceti, edice Přísně Tajné 3/2003
Froissart's Chronicles
Internet
Les chevaliers
Bretons du Combat des Trente - infobretagne article
Les ecuyers Bretons
du Combat des Trente - infobretagne article
Les combatants
Anglais du Combat des Trente - infobretagne article
