!!!This post is in the Czech language only.
To translate you should use an integrated google
translator in this page. You can find it in the right column above!!!
To translate you should use an integrated google
translator in this page. You can find it in the right column above!!!
Obsah zveřejněných i připravovaných dílů tohoto seriálu najdete zde
Důležitá poznámka předem: Vše, o čem budu v následujícím seriálu psát, platí pro sochařskou práci na bázi modelovaní, tedy tvorby založené svojí podstatou na přidávání hmoty. Opravdovým vrcholem sochařství je práce založená na úběru hmoty - vysekávání nebo vyřezávání soch z jednoho kusu (kamene, dřeva...). Vysekávat a postupně odhalovat z kvádru tvar lidského těla, oděného do komplikovaných draperií a případně zbrojí, to už je absolutní umělecký vrchol všeho tvůrčího snažení. I když jsem kdysi, po jistý krátký čas, pracoval tak, že jsem vyřezával figurky z vytvrzených kousků moduritu, bylo to velmi náročné, nedosáhl jsem v tom žádných oslnivých výsledků a nikdy jsem se neobešel bez konečných úprav a bez dokončení modelováním (což například u kamenosochařství prostě nejde). Díky Bohu za modelovací hmoty, protože jejich prostřednictvím se k sochařině může přiblížit skoro každý.
Ahoj
Zdravím všechny a vítám vás u první kapitoly.
Takže jak je to s tou obtížností ?
Otázka, kterou jsem položil a zároveň z ní vytvořil název dnešního dílu, je zásadní. Jak těžká je sochařina, potažmo miniaturní sochařina? Paradoxně ale odpověď není až tak jednoduchá.
Můj názor na skulpting je formován mou celoživotní zkušeností. V průběhu mé "praxe" procházel změnami, jinak to ostatně ani nejde. Člověk se mění a postupně se vyvíjí a vyzrávají i postoje a názory. Nechme ale nyní stranou úvahy o souvztažnosti náročnosti skulptingu a míry talentu (nebo předpokladů), na níž teď možná myslíte.. Zkusme se na tuto problematiku podívat z jediného úhlu. Z úhlu podstaty sochařské práce.
Je tedy skulpting náročný? Odpověď na otázku je podle mého následující:
Je velmi náročný a v podstatě jednoduchý.
Já vím... Já vím...
Zkuste to se mnou vydržet ještě chvíli.
Sochařská práce, potažmo miniaturní sochařská práce, patří k dovednostem, které zahrnují zvládnutí mnoha dílčích schopností a osvojení si mnoha znalostí. V tomto směru je sochařství, stejně jako kterákoli jiná vrcholná tvůrčí činnost, extrémně náročnou dovedností, kterou se většina sochařů učí celý svůj život. Proč tedy jedním dechem dodávám, že to těžké není?
Vlastně je to prosté. Jde o to, že v první řadě uvažuji o skulptingu figurek jako o řemesle, které může (ale také nemusí) mít jakousi uměleckou nadstavbu. A základ toho řemesla je... napodobení.
Protože ať chceme nebo ne, sochařství je vlastně napodobení. Sochař to má (svým způsobem) jednoduché, protože jen napodobuje vnější tvar (čehokoli). A právě v tomhle je skrytá podstata mého ambivalentního tvrzení. Sochařská práce je v základní rovině napodobení. Napodobení lidského těla, vlasů, oblečení, případně zbrojí, zbraní nebo dalších věcí.
Pro ty z nás, kteří nejsme obdařeni talentem, ale musíme se spokojit s předpoklady, je tenhle poznatek důležitý. Je pravda, že na uměleckých školách se musí umělci nejdříve učit anatomii a teprve po jejím zvládnutí se mohou posunout například k nějakým abstraktnějším ztvárněním lidského těla. Tím spíše to platí pro nás, kteří jsme daleko spíše řemeslníky než umělci. Ale k tomu, abychom vytvořili realistickou figurku nebo sochu, nepotřebujeme v základním přiblížení za každou cenu obsáhlou znalost anatomie. Pro určitou rovinu skulptorské práce nám stačí schopnost napodobovat.
Pokud před sebou máme živý model v konkrétní póze, nebo třeba sochu, stačí nám pozorně sledovat originál a vytvářet kopii. A právě proto jsem přesvědčený, že sochařská práce je extrémně náročná a zároveň jednoduchá dovednost. Ta jednoduchost neplatí samozřejmě v rovině komplexní tvorby, ale pouze v rovině práce podle nějaké reálné předlohy. Jistě, vymodelovat či vytesat kvádr je nepoměrně jednodušší, než vysochat lidskou bytost, i tak ale... Pokud umíme pozorovat a budeme při napodobení pečliví a precizní, je velmi pravděpodobné, že budeme ve velké míře úspěšní.
Víte jak třeba vznikají (a vždy vznikaly), veliké sochy ve výrazně nadživotní velikosti? Nějaký velký, známý a geniální sochař vytvoří sošku o velikost 30 - 150 cm (cca), a armáda studentů, asistentů nebo méně zkušených sochařů pak vytváří podle tohoto originálu kopii. Většinou pracují se sadou poměrových měřidel, od hodně důmyslných až po hodně primitivní, s jejichž pomocí pak přenáší rozměry na velikou základní kostru, na níž pak přidávají hlínu (případně osekávají obrovský kvádr kamene či jiný materiál) a vytváří konečnou formu sochy v nadživotní velikosti, které je shodná s originálním kusem velkého umělce. A ujišťuji vás, že většina těch pomocníků nejsou ani tak slavní, ani tak talentovaní, jako autor předlohy. Ano, často se i sám autor účastní tohoto přerodu malé autorské sošky v obrovský monument, ale většinou (prakticky skoro nikdy) ne sám.
To platilo a platí pro opravdu obrovské sochy. Na těch menších pracovali a pracují mnozí sochaři opravdu sami, stejně jako například autor sochy Svatého Václava na koni, která dnes dominuje horní části Václavského náměstí v Praze.
Právě on, sochař Josef Václav Myslbek, byl mistrem napodobení. Neuznával nic jiného než naprosto realistické ztvárnění skutečnosti. Umělecká hodnota podle něj měla vyzařovat z držení těla, dynamiky pohybu, napětí a dramatického výrazu sochy, prostě z celkového dojmu díla a nikoli z abstraktního nebo jinak stylizovaného ztvárnění. O tom se dá polemizovat, je mnoho typů umělců a mnoho přístupů, ale pro nás je Myslbek důležitý právě z hlediska dnešního tématu. Jeho posedlost napodobením reality dala vzniknout nádherné jezdecké soše, kterou můžeme dodnes obdivovat. A je také čirou esencí tématu dnešní kapitoly.
Velmi zajímavý článek o vzniku této jezdecké sochy, a především koně, naleznete zde.
Ano, chci tím říct, že i vy se musíte (měli byste se) učit mimo jiné napodobováním podle předlohy. Ideální jsou samozřejmě sochy slavných mistrů. Touto činností byste měli strávit část svého času, který skulptingu chcete dát. Na následujících fotografiích naleznete dvě sochy (jednu méně známou, za to druhou jistě znáte všichni), které lze dohledat na internetu.
Víte jak třeba vznikají (a vždy vznikaly), veliké sochy ve výrazně nadživotní velikosti? Nějaký velký, známý a geniální sochař vytvoří sošku o velikost 30 - 150 cm (cca), a armáda studentů, asistentů nebo méně zkušených sochařů pak vytváří podle tohoto originálu kopii. Většinou pracují se sadou poměrových měřidel, od hodně důmyslných až po hodně primitivní, s jejichž pomocí pak přenáší rozměry na velikou základní kostru, na níž pak přidávají hlínu (případně osekávají obrovský kvádr kamene či jiný materiál) a vytváří konečnou formu sochy v nadživotní velikosti, které je shodná s originálním kusem velkého umělce. A ujišťuji vás, že většina těch pomocníků nejsou ani tak slavní, ani tak talentovaní, jako autor předlohy. Ano, často se i sám autor účastní tohoto přerodu malé autorské sošky v obrovský monument, ale většinou (prakticky skoro nikdy) ne sám.
To platilo a platí pro opravdu obrovské sochy. Na těch menších pracovali a pracují mnozí sochaři opravdu sami, stejně jako například autor sochy Svatého Václava na koni, která dnes dominuje horní části Václavského náměstí v Praze.
Právě on, sochař Josef Václav Myslbek, byl mistrem napodobení. Neuznával nic jiného než naprosto realistické ztvárnění skutečnosti. Umělecká hodnota podle něj měla vyzařovat z držení těla, dynamiky pohybu, napětí a dramatického výrazu sochy, prostě z celkového dojmu díla a nikoli z abstraktního nebo jinak stylizovaného ztvárnění. O tom se dá polemizovat, je mnoho typů umělců a mnoho přístupů, ale pro nás je Myslbek důležitý právě z hlediska dnešního tématu. Jeho posedlost napodobením reality dala vzniknout nádherné jezdecké soše, kterou můžeme dodnes obdivovat. A je také čirou esencí tématu dnešní kapitoly.
Velmi zajímavý článek o vzniku této jezdecké sochy, a především koně, naleznete zde.
Ano, chci tím říct, že i vy se musíte (měli byste se) učit mimo jiné napodobováním podle předlohy. Ideální jsou samozřejmě sochy slavných mistrů. Touto činností byste měli strávit část svého času, který skulptingu chcete dát. Na následujících fotografiích naleznete dvě sochy (jednu méně známou, za to druhou jistě znáte všichni), které lze dohledat na internetu.
Je důležité vyhledat si obrázky ze všech
dostupných pohledů, z co nejvíce úhlů. Čím více úhlů, tím jistější práce
a přesnější výsledek. Nejlepší je vyrazit za konkrétní sochou po
vlastní ose a udělat kupu fotografií. Zobrazené sochy jsou
zahraniční a na internetu jsou dobře dohledatelné různé úhly pohledu,
pokud však chcete získat vlastní fotografie, nemusíte zrovna do Itálie nebo do Švédska.
Vždyť Česká republika je plná krásných soch. Třeba jen na Karlově mostě
jich máte hromadu, a účelu studia napodobení poslouží stejně dobře,
jako Michelangelův David. Naše česká města, především pak jejich historická centra, jsou neobyčejným zdrojem sochařských podkladů. Stačí se jen dobře dívat. Na krátké cestě centrem Brna jsem napočítal 15 soch, a to jsem se přesouval jen dvěma ulicemi. Hledejte a foťte. Nebo využijte zmíněný internet. V každém případě se pak ale nespokojte s pouhým studiem fotografií, ale zkoušejte tyto sochy vymodelovat. Dost možná budete překvapeni výsledkem.
No dobře, obzvláště v začátcích se vám asi nestane, že pokud třeba napodobíte sousoší Pieta od Michelangela Buonarrotiho, bude to výtvor, před nímž by se sám Michelangalo začervenal a šel raději pracovat do renesančního ekvivalentu autobazaru. Ale pokud se k této výzvě postavíte opravdu zodpovědně, je velmi pravděpodobné, že výsledek bude mnohem lepší, než jste vy sami původně čekali.
Pochybnosti a nedůvěru v sama sebe, ve své schopnosti nebo možnosti, ty nechte pěkně spát hluboko v podvědomí. I s „pouhými“ předpoklady můžete dokázat mnoho, jak jsme ostatně probrali v předmluvě. Na všechny výzvy, které před vás tahle práce (nebo koníček, chcete li) postaví, odpovídejte s rozvahou, klidem a beze strachu. Je to jen sochařská práce. Není to mozková chirurgie. Můžete udělat tisíce chyb a nikdo nezemře, ničí život se nezhroutí. Stromy budou dál růst nahoru a déšť padat dolů. Takže prosím vás…
Na mnou proklamovanou a snad i trochu spornou "jednoduchost" skulptingu se můžeme kouknout i jinak. Zkusme si takový malý příklad srovnání sochařské práce s kreslením. Zatímco při kreslení musíme převést 3D realitu do dvou rozměrů, musíme znát perspektivu a její zákonitosti, zkrátka naučit se zobrazit trojrozměrný objekt v dvourozměrné formě, u skulptingu nám stačí dobře pozorovat a dobře napodobit. Ano, pokud budeme chtít vytvářet vlastní pózy s vymyšleným oblečením, budeme chtít vytvořit vlastní dynamiku (pohybovou i scénickou) nebo vdechnout své vlastní a originální postavě umělečtější ráz, už se bez hlubších znalostí a dovedností neobejdeme. Ale v základu nám schopnost napodobení a její časté procvičování (podle kvalitních předloh) pomůže v poznávání zákonitostí anatomie, pohybu, draperie látek, dynamiky vlasů, atd.Pochybnosti a nedůvěru v sama sebe, ve své schopnosti nebo možnosti, ty nechte pěkně spát hluboko v podvědomí. I s „pouhými“ předpoklady můžete dokázat mnoho, jak jsme ostatně probrali v předmluvě. Na všechny výzvy, které před vás tahle práce (nebo koníček, chcete li) postaví, odpovídejte s rozvahou, klidem a beze strachu. Je to jen sochařská práce. Není to mozková chirurgie. Můžete udělat tisíce chyb a nikdo nezemře, ničí život se nezhroutí. Stromy budou dál růst nahoru a déšť padat dolů. Takže prosím vás…
Jistě, jakékoli tvrzení, které svádí k takto jednoduchým výkladům je podezřelé, a velmi často taková tvrzení nemají 100% platnost (i proto říkám, že sochařina je zároveň jednoduchá i velmi náročná dovednost ). Už vidím některé umělce, které předchozí řádky zvednou ze židlí a budou řvát hlasem, jak ostudný je to nesmyl (a ne, že by se mi to už nestalo). Nebudu a ani nemohu se s nimi přít. Je to jen můj názor. Nicméně tento názor jsem přijal díky neocenitelné radě od člověka, který rozhodně ví, co říká. A nebyl to jen tak ledaskdo.
Kdysi (už to bude určitě víc než 10 let) jsem se (neúspěšně, podotýkám) ucházel o práci ve společnosti Pegaso (pro těch pár, kteří tuto společnost neznáte: je to jedna z nejproslulejších figurkářských firem na světě). Moje figurky rozhodně nebyly na úrovni této špičkové společnosti, ale já měl přes to tu drzost, že jsem se u Pegasa o práci ucházel. Nelituji toho. Mimo jiné jsem totiž od pana Marchettiho, majitele společnosti (a špičkového sochaře, mimochodem), dostal zásadní radu, kterou jsem sice nejdříve silně podcenil, ale za nějaký čas více než docenil.
Pan Marchetti mi tehdy poradil, abych si vyfotil z mnoha úhlů například sochu nějakého slavného italského sochaře, a potom ji zkusil vymodelovat. Zkrátka napodobit ji. Tuhle radu jsem pak po mnoha letech našel v mnoha materiálech a textech a sochařské práci. Není se co divit, je to totiž rada opravdu cenná.
Jak už jsem naznačil, nějaký čas jsem tuhle radu nechal stranou ( na mou obhajobu musím říct, že tehdejší doba pro mne byla komplikovaná a můj život byl rozbitý na kusy, nezvládal jsem nic jiného, než to, co bylo v danou chvíli existenčně nejnutnější). Když jsem se nakonec opravdu po čase rozhodl řídit se jí, zjistil jsem dvě věci.
2) Po několika napodobených sochách jsem se naučil o anatomii, pohybové dynamice, draperii a dalších aspektech skulptorské práce dost možná víc, než za celou dobu před tím.
Pak jsem začal napodobovat i některé figurky od známých a slavných skulptorů. Samozřejmě tyto skulpty vznikaly jen pro mou vlastní potřebu v rámci mého učení. A rychlost mých pokroků se znásobila.
To je důvod,. proč v podstatě říkám, že sochařina je extrémně náročná i relativně jednoduchá. A vám mohu jen doporučit to, co mi poradil pan Luca Marchetti. Napodobujte práce těch, kteří jsou lepší než vy. Ideálně těch nejlepších. Osvojíte si tak mnoho dovedností automaticky, tak nějak je při této práci samovolně vstřebáte do sebe.
Moje vlastní figurky vytvářené podle jiných vzorů jsou bohužel nenávratně ztraceny, a tak se svolením mých přátel z D&K Sculpting Studia Vám předkládám jejich verzi sochy hudebního skladatele Mendelssohna, který mimo jiné stojí například za svatebním pochodem, dodnes nedílnou součástí hudebního doprovodu mnohých svateb. Figurka byla oproti originálu lehce upravena, aby bylo možné ji zaformovat do jednodílné formy.
Dan i Katka mi potvrdili, že stejně jako u mne se i u jejich práce veliký kvalitativní pokrok projevil právě v době, kdy se snažili vytvářet kopie reálných soch od předních umělců.
Pokud tedy v sobě objevíte velké nadání pro napodobování, možná budete opravdu velmi rychle schopni vytvářet krásné kopie soch nebo tvořit podle živých modelů. Jak už jsem ale napsal, pro samostatnou komplexní tvorbu, v níž nás nebude nic omezovat, pro vytváření vlastních póz, vlastních pohybových kreací, vlastní draperie nebo třeba vymyšlených fantastických postav, tam už si s napodobením nevystačíme. Pak už je třeba znát spoustu věcí a spoustu věcí také umět. To je ten vysoce náročný aspekt sochařské práce. A podle mého, oba tyto aspekty, tedy ten jednoduchý (napodobování) a ten náročný (osvojení si mnoha znalostí a dovedností) jsou spolu neoddělitelně spjaty. Jinými slovy - napodobujte, kdykoli budete mít čas a chuť. No a taky se učte nové dovednosti. Minimálně v tom druhém aspektu se pokusím Vám být nápomocen.
Nicméně o tom zase jindy.
Ale ne, počkat...Dnes ještě nekončíme. Dostal jsem totiž takový provokativní nápad (provokovat, resp. vyprovokovat má vás). Pokusím se totiž být vám k užitku i v tom napodobování. A v tomto případě nechci jen prezentovat. Chci vás strhnout s sebou.
V komentáři u předmluvy a v teaseru na dnešní epizodu jsem Vám slíbil výzvu. A tady je.
V této kapitole jsem jen tak mimochodem zmínil Michelangelovu Pietu. Mistrovské dílo, jako ostatně všechny jeho práce. Zmínil jsem ji v kontextu napodobení (někým z vás...).
Zde je originální Michelangelova pieta, zatímco na
následujícím odkazu si můžete prohlédnout jednu z mnoha
kopií, tato konkrétní byla vytvořena paní Jindřichovou.
kopií, tato konkrétní byla vytvořena paní Jindřichovou.
No a právě tohle sousoší si
spolu v rámci tohoto seriálu vytvoříme. Ano, čtete dobře. My.
Budu na tomto skulptu pracovat
postupně, vydám každý týden jeden díl (tyto díly se budou pravidelně střídat s díly seriálu). Budu vytvářet bohatou fotografickou dokumentaci
a popisovat jeho tvorbu krok za krokem.
No a vy, pokud budete chtít, můžete se do stejného projektu pustit také a pracovat souběžně se mnou.
Bude to takové
praktické cvičení, na němž budu postupně demonstrovat postup při práci
na podobném projektu. V
každém díle probereme jeden nebo více kroků ke kýženému výsledku. Nebudeme
spěchat, aby Ti z Vás, kteří spolu se mnou tuhle výzvu přijmou, mohly
držet krok. Ano, tahle socha je náročná. Velmi náročná. No a co? Vždyť nebudete výsledek téhle práce přihlašovat do soutěže (ačkoli...). Naším cílem rozhodně nebude vytvořit kopii k nerozeznání od originálu. Cílem bude
přijmout výzvu, snažit se a učit se. A nejvíc se neučíte na takto náročném projektu. Na tomto sousoší si vyzkoušíte
anatomii, draperii látek, dynamiku (ano, i statická scéna může mít
vnitřní dynamiku, jak vidíte na fotografii), zpodobnění obličejů, zkrátka je to ideální materiál pro studium a
učení. Budete se učit pozorovat a napodobovat, budete se učit
preciznosti a trpělivosti, a budete se také učit být správně nadšení z
vlastního pokroku a využít tohle nadšení k vlastní motivaci.
Že se vám do toho nechce? Že nemáte čas? Že toho máte moc? Těm kterých
se to týká, dám teď drzou radu. Omezte trochu surfing po síti, omezte
Facebook nebo jiné sociální "vymoženosti" internetu a uvidíte, že si
najdete čas, možná ne málo (nic ve zlém, ale je to tak - neznám většího žrouta času, než je internet, a beru jej na milost jen proto, že dokáže být cenným pomocníkem. V jeho užívání je ale třeba osvojit si velkou vnitřní disciplínu, aby mohl být dobrým služebníkem on nám. Abychom se místo toho my nestali jeho otroky - věřte, to ze mne mluví těžce protrpěná zkušenost). A těm, kteří jsou opravdu vytížení, těm
slibuji, že nebudeme spěchat. Je to ale jen na Vás. Do ničeho Vás nutit
nebudu. Můžete se jen dívat a sledovat vývoj mé verze tohoto sousoší. Ale není
vyloučeno, že někdy v průběhu jejího vytváření začnete litovat, že jste
se do toho nepustili se mnou :) No dobře, dost té manipulace :D.
Samozřejmě uvítám, když mi v případě účasti na tomto cvičení budete
posílat fotky vašeho pokroku na tomto projektu. Pomůžu Vám radou, pokud to budete potřebovat, a
pokud budete souhlasit, zveřejním i vaše dílo a jeho vývoj.
Už velmi brzy přijde první díl této výzvy, která vhodně a smysluplně doplní náš seriál. V této kapitole jsem podotknul, že krom mnoha znalostí a dovedností je velkou zbraní sochaře napodobování. Znalostí a dovedností si v rámci seriálu probereme dost. A pro výuku napodobování nám poslouží tento paralelní a přesto společný a neoddělitelný projekt, který nazveme po Michelangelově sousoší .
Projekt Pieta
Mějte se super:)
Cheers Borek
V příští kapitole, jež bude rozdělena do tří samostatných dílů, se podíváme na nástroje, které bych Vám rozhodně doporučil pro skulptorskou práci. V první části se soustředíme na kupované nástroje a nářadí.
